Kurz Psychologie...

08. 11. 2007 | † 15. 02. 2013 | kód autora: Iqo
Začala jsem chodit na kurzy psychologie, dnes jsem absolvovala další dvě hodiny... Dnešek mi hodně přinesl, co se týče uvědomění jak zacházet s malými dětmi ve věku kdy se vyvíjí složka ID, kterou my již máme za sebou a celkové EGO... Z kterého se časem prý vyvíjí SUPEREGO...

Nicméně o tomhle jsem mluvit nechtěla, jelikož s paní "přednášející" vedu vždy k tématu diskuzi, byla jsem o něco požádána...

"Slečno nechte volně téci myšlenky, zavřete oči a představte si člověka, kterého znáte více než deset let, kterému bezmezně věříte..."

"Ano?"

"Tak a teď si vybavte pět situací, které Vám s tímto člověkem vytanuli na mysl a popište nám je..."

Byl to ze začátku nelehký úkol, jelikož se mi vybavily myšlenky, které jsem zrovna dvakrát nechtěla ventilovat ale budiž...

První: Je mi zhruba deset let, mám nejlepší kamarádku... Máme první "kluky"... Jsme s nimi zavření v malé boudě, kterou jsme společnými silami postavily... Dostáváme první polibky... Zinscenovaly jsme jakoby "svatbu"... Jsem beznadějně zamilovaná... Stoupám po žebříčcích lásky do nebe a každým polibkem se blížím k Ráji... Můj "manžel" nese jméno Lukáš...

Druhá: Je mi něco kolem 17... Sedím na klíně klukovi s kterým jsem nebyla dlouhých 7 let, jsem zamilovaná až po uši, vedle mě sedí již jiná kamarádka se svým přítelem (mimochodem ona si ho letos v červnu vzala a mají 6 nedělní miminko Matěje) Líbáme se... Je mi nádherně, láska dělá kotrmelce a my padáme z lavičky...

Třetí: Myslím, že tato situace se odehrává o dva dny později než druhá... Jdeme se projít... Kráčíme po kolejích až dojdeme na místo, kde mají jeho rodiče zahradu a na ní chatku... Vystoupáme do "spací části" po schůdcích, pamatuji si mou žlutou kostkovanou košily a černou sukni nad kolena, nedočkavě se na mě vrhá, já ale nechci, slova přemlouvání, ale já opravdu nechci... Ještě ne...

Čtvrtá: Je mi dvacet, mám za sebou těžký rozchod s přítelem, jakž takž jsem se z toho ale už díky Lukášovi vyhrabala... Je to můj nejvíc nejlepší kamarád... Sedíme s partou lidí u něj doma a popíjíme víno, kouříme jointa, posloucháme hudbutupně všichni odchází a my se spolu pod vlivem alkoholu vyspíme, je to z mé strany, prostě jsem ho sprostě svedla, týden poté se situace obrátila... Stále jsme přátelé, stýkáme se a Lukáš začne chodit s jednou z mých kamarádek...

Pátá: Jsem těhotná... Prožívám horor svého života ze všech stran, odchází všichni mý přátelé, zatracují mě, jsi svobodná matka, ano jsem... Sedím ve tmě v křesle před chatkou jednoho z kamarádů otce mého dítěte, který se ke mě chová jako ke vzduchu, který se ale nejdřív musí stejně přefiltrovat aby si ho pustil k tělu... Je mi hrozně, píši své nejdepresivnější dílka, Lukáš s Eliškou sedí vedle mě, říká sluší ti to (byla jsem ten den u kadeřníka)... Jsem mu vděčná za ta slova a nejradši bych mu brečela na rameni ale nechci to na něho sypat, už tak jsem mu toho nasypala do života dost a dost...

Znám ho dvacet let... V prosinci mi bude 23... Znám ho skoro celý svůj život... Nikdy mě neodsoudil i když věděl, že dělám hovadiny... Zůstane tu vždycky pro mě a já pro něho... Viděli jsme se ve strašných situacích a jednu jsme spolu i prožily... Oba jistě víme o kterou šlo (trip je trip:))...

Mám pár z těch situací spojených s hudbou a světe div se, skoro pokaždé je to ta samá písnička, jen doba jí žene neustále dál...

Nechtěla jsem Vás přítelíčkové unudit ale tahle dnešní událost mě samotnou překvapila... Jak malé drobnosti si pamatujeme... A proč jsem jim třeba nevyprávěla o tom jak jsme chodily k vodě, jak jsem mu brečela na rameni... Jak jsem s ním hrála fotbálek... Kdy co přesně řekl, jak přinesl Matýskovi dárek... Pamatuji si celé jeho věty, co jsme měli na sobě...

Je něco jako můj Anděl strážný...


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.